Cesta do Madridu

Moje cesta do Madridu byla vcelku obyčejná, jen jsem si na ní vybrala neobyčejně nevhodnou dobu. Zrovna se hrálo finále fotbalového Euročehosi a španělský tým zrovna zvítězil. Ano 29. 6. 2008 - to je to posvátné datum, na které budou ve Španělsku vzpomínat (bohužel si nikdo nevšiml, že jsem sem dorazila i já..). Slavilo se opravdu hodně, spala jsem opravdu málo, ale to vedro tady mě zničilo natolik, že jsem si ani moc neuvědomila, jak moc jsem unavená. Na to jsem vlastně přišla až po třech dnech, kdy jsem si po úporném shánění bytu a aklimatizaci v nové práci konečně kecla na postel ve svém nově pronajatém pokojíku. Moc hezký pocit....

Ale k cestě. Protože jsem musela brzy nastoupit do práce, neměla jsem možnost příliš šetřit, ale pokud se sem někdo chystáte - doporučuji letět z Frankfurtu, ušetříte muchos dineros:)

Když jsem odlétala z Prahy, doprovázela mě téměř celá rodina a bylo to celé dojemné a smutné... díky Anetce za dáreček na cestu (papírové kapesníčky s nápisem Chick Flick Survival Kit) Díky díky, užila jsem je. Přecejen jsem se vydala do světa na dlouho - opravdu jsem si trochu připadala jako ten Honza z pohádky, co vyráží do světa - taky jsem si vezla buchty od babičky:)

Můj smutek se ale začal pomalu rozplývat při prvním setkání se španěli. Vždycky, když jsem se pokoušela táhnout svůj kufr do schodů, někdo ke mně přiběhl a pomohl mi. Jsou vážně moc milí a ochotní.

Myslím, že najít si tu přátele nebude moc velký problém. Starší dámy jsou tu trošku ostřejší (kór když jim nerozumíte a ony Vám vysvětlují něco určitě muy muy importante;), ale mladí lidé vypadají velice přátelsky. Bohužel moc španělů nemluví dobře anglicky, ale to je možná i výhoda, protože Vás to donutí se naučit i další věty, než ¿Dondè esta la zapatería?