Dnes, když jsem se nočním Madridem vracela ze skromné party s mou řeckou kolegyní, nějak jsem se zamýšlela nad tím, co mi vlastně život v zahraničí dává nebo bere. Musím říct, že je to o dost jiný zážitek, než jsem očekávala. Před odjezdem jsem slýchala, že tahle zkušenostje jedinečná a na celý život.. A já si postupně začínám v hlavě třídit, v čem ta jedinečnost tkví.
V první chvíli jsem tenhle příspěvek rozepsala v obecné rovině, ale pak mi došlo, že každý si z nového života za hranicí odnese něco naprosto jiného - na co je zrovna připraven a co od života očekává - a tak budu psát výhradně o sobě...i přesto, že absolutně netuším, na co jsem zrovna připravena a co od života očekávám..
Těsně před odletem z Čech jsem se snažila připravit na samotu a chybějící přátele..to, že jsem si do Madridu vezla pouze povolených 20 kg materiálních hodnot (já měla teda 21, nedokázala jsem doma nechat dvě z nejtlustší knih, které vlastním:) mě přesvědčilo o tom, že mě k fyzickým věcem doma opravdu nic moc nepřitahuje. Protože jsem začala pracovat se spoustou mladých a fajn lidí, neměla jsem čas na smutnění po domově, vlastně to přišlo až nějak zpětně po dvou měsících. Dokud přemýšlím o pobytu tady jako o něčem dočasném, je všechno v pořádku....vím, že se brzy vrátím a pokud se nestane něco opravdu strašného, všechno se vrátí do starých kolejí pivního a partyového kolotoče. Čím se ale tenhle pobyt protahuje, vidím, že nemohu být v kontaktu se všemi a že jejich život se mění příliš rychle na to, abych s nimi mohla tyhle věci opravdově na dálku sdílet...tady ani facebook nepomůže :)
Pokud se nechám unést touhle představou trvalého usazení daleko od kořenů, nebude pro mně tohle téma naprosto jiného rozměru.. už se nebudu cítit jen jako na prázdninách, kde největší starostí je sehnat lidi, se kterýma půjdu po práci zakalit (nebo spíš zjistit, ve kterém podniku jsou:) Budu potřebovat kupu pořádných přátel, jako v čechách a mśto k žití, ve kterém se budu cítit dobře. S místem není problém.. a přátelé?
Je naprosto nemožné VÁS nahradit lidmi, co potkávám tady a chybíte mi. Co mě ale překvapilo je, že mám teď okolo sebe hromadu lidí a můj život probíhá zase tak nějak podobně jako v Praze...jen s jinými tvářemi, budovami a podnebím. Noví přátelé jsou pro mě osobně právě tím středobodem zkušenosti nového života v zahraničí. Po 24 letech jsem se mohla poprvé otevřít novým lidem jakoby bez minulosti a jakýchkoliv pout. To, že mě nesvazuje žádná kultura....maximálně kultura multikulturality...mi dává možnost odhalit v sobě a ostatních více přirozenosti, protože předsudky a jakékoliv jiné předpředstavy tu nefungují. Protože se tu nikdo neptá na minulost a já necítím žádné jiné závazky než k sobě, mohla jsem začít úplně znovu budovat to, čím jsem...nebo bych chtěla být.. Na druhou stranu myslím, že spousta lidí dokáže tuhle transformaci se svým nitrem provést i bez složitého odjízdění a opouštění... Asi jsem ale z těch lidí, co potřebují kopanec do zadku, aby se pořádně rozhlédli.
Budu ráda za komentáře o vašich zkušenostech...nebo jen za pozdravy z dáli :)
